Fair Trade z pohledu nezkušeného ekonoma

Fair Trade je poslední dobou diskutované téma a pomalu se dostává i do podvědomí lidí žijících v České republice. Pro ty, kteří vůbec netuší, o co jde, jej na začátek v krátkosti představím.

Co je to Fair TradeFair

Trade, česky spravedlivý obchod, je iniciativa, která vychází z myšlenky pomoci rozvojovým zemím vymanit se vlastními silami z bludného kruhu chudoby. Organizace zaštiťující Fair Trade stanovuje podmínky, jak pro producenty, tak i pro obchodníky. Tyto požadavky jsou závazné a je přísně kontrolováno jejich dodržování.

„Jedná se o způsob obchodování, jehož cílem je v první řadě podpořit malé výrobce a zemědělce z rozvojových zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky tak, aby se dokázali uživit vlastní prací, která je v souladu s ekologicky šetrným a sociálně ohleduplným přístupem.“ 1

Mezi hlavní antecedence spravedlivého obchodu tedy patří: zákaz dětské práce, ekologická šetrnost výroby, výkupní cena zaručující rozvoj producentů a další.

Co tedy může očekávat spotřebitel, pokud si koupí nějaký výrobek s označením Fair Trade?

Především je to stále dokola zmiňovaná skutečnost, že na výrobě produktu se nepodílí děti. Možná se vám to zdá jako naprosto samozřejmý fakt, ale bohužel pokud si koupíte například čokoládu, tak je velmi pravděpodobné, že se na vzniku (ať už v jakékoliv fázi) podílelo nějaké nezletilé dítě. Pokud si Fair Trade produkt koupíte, je dosti možné, že bude takzvaně BIO, tedy jeho výroba byla ohleduplná k životnímu prostředí a spotřebitel se nemusí bát, že při konzumaci či užívání takovéhoto výrobku by přišel do styku s nějakými chemickými látkami. Právě v rozvojových zemích je to palčivý problém. V důsledku nízkých výkupních cen jsou pěstitelé nuceni co nejvíce zvyšovat produkci, a proto například užívají nadměrné hnojení. Bohužel tento přístup vede i k tomu, že na takto „zamořené“ půdě v dalších letech nelze již nic pěstovat a jsou káceny pralesy, aby zemědělci měli půdu a z ní plynoucí obživu.

Jak předejít tedy tomu, aby děti pracovaly na polích a místo toho navštěvovaly školu, a aby zemědělci přehnaně nepožívali chemické prostředky při pěstování? Velmi těžká otázka, nicméně skupina lidí přišla s projektem Fair Trade. Nabídla zemědělcům v rozvojových zemích, že od nich plodiny vykoupí za takovou cenu, která pokryje náklady na pěstování a ještě bude natolik vysoká, že postačí na rozvoj místní komunity. Cena tedy není určená trhem, nýbrž zástupci Fair Trade.

Proč to ekonomům vadí?

A zde je asi hlavní problém, který vadí ekonomům. Musím říci, že mě velmi fascinuje omezenost některých lidí. Myslím tím omezenost v rámci ekonomické teorie. Ekonomové, rozumějme teď ti opravdový, co se vyznají ve všech teoriích, říkají, že cenu by měl stanovit trhu, že Fair Price potlačuje funkci trhu, že pokud producenti, zemědělci, nejsou schopni vyrábět něco tak, aby mohli konkurovat na trhu, měli by se přeorientovat na jiný produkt, který budou moci vyrobit nejlevněji, resp. konkurenceschopně.

Jenže svět je trošku složitější než ekonomické modely. Již v prvním ročníku na vysoké škole ekonomického typu se žák dozví, že se ekonomové ve svých teoriích musí abstrahovat od mnoha faktorů. Proto se učí o dvousektorové, třísektorové, čtyřsektorové ekonomice. Ale naprosto opomíjí faktory typu solidarita, lidskost, pomoc. Zlaté pravidlo je maximalizace zisku/užitku. Musím si tedy pokládat otázku: „Jde opravdu jen o to, abychom měli maximální zisk nebo užitek“? Dost možná, ale mají opravdu maximální zisk i pěstitelé, kteří žijí v zemi třetího světa? No samozřejmě, že ne. A není to dáno tím, že by nedokázali vyprodukovat komodity za konkurenceschopnou cenu, nýbrž tím, že nejsou natolik silní, aby si mohli o přiměřenou cenu říci, a toho právě nákupčí využívají.

Myslím si, že ekonomická teorie je užitečná k pochopení základních principů trhu, ale nemůžeme ji aplikovat do praxe bez potřebných modifikací. Mimo to shledávám velkou mezeru v argumentaci některých ekonomů, kteří odsuzují Fair Trade. Osobně by mě zajímalo, jak by vysvětlili, že výrobky s označením Fair Trade jsou na trhu prodávány a poptávka po nich roste. A to i dokonce tehdy, když je cena vyšší.

Ukažme si to opět na příkladu s čokoládou. Máme farmářské družstvo Kuapa Kokoo z Ghany, které funguje jak Fair Trade. Toto družstvo prodá svou produkci za Fair Price (velmi zjednodušeně řečeno) a získá tak prostředky, za které pokryje své náklady na produkci a může investovat do svého rozvoje. Potom si představme jiné družstvo, které není do Fair Trade zařazeno. To prodá svou produkci za „tržní“ cenu, která může být i pod náklady na produkci.

Z družstva Kuapa Kokoo se k nám dostane čokoláda, které stojí cca 60 Kč. Z kakaových bobů z družstva, které není zařazené do spravedlivého obchodu, máme možnost zakoupit čokoládu zhruba za 20 Kč. Jak je možné, že lidé koupí čokoládu i za 60 Kč, když je na trhu čokoláda za 20 Kč? A spotřebitelé čokoládu Fair Trade skutečně kupují, jelikož jinak by Fair Trade neexistoval (nejsem zase tak naivní, že kdyby prodej Fair Trade výrobků nepřinášel alespoň malinký zisk, někdo by se tímto obchodem zaobíral). Poptávka po Fair Trade výrobcích zde reálně existuje, můžeme dokonce konstatovat, že se zvětšuje (například tyto výrobky můžeme už nalézt v celorepublikové síti drogérií DM). Je to dáno tím, že lidé si uvědomují nutnost být nějakým způsobem solidární k chudým zemím a proto raději nebudou maximalizovat svůj užitek? Nebo užitek nevnímají jako hodnotu peněz, ale i jako vnitřní pocit? Pokud bychom tedy připustili, že nám přináší užitek i pocit sounáležitosti s lidmi v ekonomicky nevyspělých zemích, potom v tomto případě lze konstatovat, že koupí produktu Fair Trade maximalizujeme svůj užitek, ovšem za vyšší cenu.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále nevidím rozpor ekonomické teorie s myšlenkou Fair Trade. Je pravdou, že cena, za kterou jsou produkty vykupovány od pěstitelů nebo výrobců není tržní, nicméně tato cena je akceptována spotřebiteli a tudíž usužuji, že je v pořádku.

Co vše můžeme nalézt jako Fair Trade?

Pod známkou Fair Trade můžeme naleznout například „kávu, čaj, kakao, čokoládu a další cukrovinky, třtinový cukr, banány, sušené ovoce, ořechy, ovocné šťávy, med, rýži, žvýkačky a další potraviny. Významnou součástí Fair Trade nabídky, která však nenese ochrannou známku Fair Trade, jsou umělecké a řemeslné výrobky – keramika, sklo, textil, šperky, hudební nástroje, hračky, doplňky do domácnosti, koberce a mnoho dalšího.“ 2

Osobně jsem měl možnost ochutnat čokoládu se známkou Fair Trade a přiznám se, že tak dokonalou chuť čokolády jsem snad v životě nezažil. Ke všemu jsem ji jedl s myšlenkou, že někde v domečku u kakaové plantáže sedí spokojená rodinka a zpívá si písničky, směje se a je šťastná.

Tak co? Máte chuť zkusit Fair Trade?

1. Společnost pro Fair Trade Co je Fair Trade? Co je cílem Fair Trade? URL: http://www.fairtrade.cz/index.php?clanek=271
2. Společnost pro Fair Trade Co je Fair Trade? Fair Trade výrobky a výrobci URL: http://www.fairtrade.cz/index.php?clanek=26

Můj komentář k finanční krizi

O finanční krizi toho bylo napsáno už mnoho a může se zdát, že další článek je zbytečný. Avšak neodpustím si malou úvahu nad vzniklou situací.

Jak to začalo

Jak jistě víte, finanční krize „vznikla“ ve Spojených státech amerických. Příčinou krize byly velmi nízké úrokové sazby v letech 2003 a 2004. Díky nim zlevnily hypotéky, což byl i požadavek vlády Williama Jeffersona Clintona (neboli Billa Clintona), který prosazoval, že každá rodina může mít svůj vlastní dům. Také banky díky vidině velkých zisků z hypotečních úvěrů začaly půjčovat i takovým lidem, u kterých nebylo zcela jasné, zda budou mít na splácení úvěru. Takto situace přerostla až do takového rozměru, že v letech 2005 a 2006 se při poskytování hypoték falšovaly podklady pro jejich schválení. Ceny nemovitostí vzhledem k vysoké poptávce rostly a celá „bublina“ nabývala na rozměru.

Na tyto nebonitní hypotéky se navázaly na pákové nástroje, tzv. ABX, které dostaly vysoký rating od agentur. I díky tomuto dobrému ratingu banky, pojišťovny, penzijní fondy a jiné finanční instituce nakupovaly do svých portfolií nelikvidní ABX.

V roce 2006 se úrokové sazby zvyšují a stejně tak roste i cena ropy. Na povrch začínají vyplouvat problémy se splácením hypoték. Lidé, kteří by nikdy na hypotéku nedosáhli, nyní neměli na splácení těchto úvěrů a banky zabavují domy. O problému se dozvídá i trh a každý kdo vlastnil ABX se jich snaží zbavit. Po chvíli se ABX stávají neobchodovatelnými a fondy, aby získaly prostředky, jsou nuceny prodávat své likvidní aktiva (akce, dluhopisy, …). Tato skutečnost se projevuje na faktickém poklesu kurzů fondů. Ceny nemovitostí klesají a hypotéční úvěry již nejsou plně kryty touto cenou.

Na trhu se objevuje nejistota, stává se velmi volatilním a každá špatná zpráva způsobuje pád. Slabí hráči jsou nuceni odejít.

Kdo selhal?

Je tedy otázkou, kde se stala chyba, kdo selhal, kdo by měl nést odpovědnost. Bohužel nikdo na ni nezná a zřejmě ani nemůže znát odpověď. Jednalo se o souběh několika různých skutečností, které ruku v ruce vedly k nejhorší finanční krizi po roce 1929. Nízké úroky, snížení požadavků bank na žadatele o úvěr, chybný rating ABX, malá obezřetnost fondů, které je do svých portfolií zařadily, tlak americké administrativy na banky, aby poskytovaly více hypotečních úvěrů, možná i nedostatečná kontrola státu a další faktory. Pokud máme označit viníky, tak bychom museli ukázat na občany, kteří se zachovali neracionálně a zadlužili se, i když zřejmě tušili, že splácení takovýchto úvěrů jim bude činit potíže. Dalšími viníky jsou banky, které peníze svých klientů půjčovaly na takové projekty, které nebyly zcela zajištěny, dále stát, který svými intervencemi nafouknul ceny na nemovitostním trhu, ratingové společnosti, jelikož udělily vysoké hodnocení špatným cenným papírům a dalo by se pokračovat dále.

Selhal trh?

Toto je velmi složitá otázka. Já osobně se nedomnívám, že selhal trh jako takový, právě naopak. Krize, kterou nyní zažíváme je ozdravným procesem, jenž je samovolně vyvolán trhem. Redukce je způsobena umělým nadsazování cen a to nejen nemovitostí v USA. Kdyby hypotéku nedostaly subjekty, které si ji nemohou dovolit, tak by nikdy nevznikl poptávkový tlak na nemovitostním trhu a ceny by se vyvíjely přirozeně. Zde jsme však byli svědky toho, že díky nízkým úrokům a sníženým požadavkům na žadatele o úvěr prudce vzrostla poptávka, což samozřejmě muselo vést ke zvýšení ceny. Vzrostla-li cena nemovitostí, banky byly nuceny půjčovat větší obnosy a cena se stále šplhala nahoru. Jakmile se však ukázalo, že nebonitní dlužníci nemohou splácet své závazky, byly jim nemovitosti zabaveny a nabídnuty k prodeji. Samozřejmě těchto nebonitních klientů nebylo málo, a tudíž vznikl převis nabídky nad poptávkou. Cena nemovitostí začala klesat a najednou hodnota hypotéčního úvěru byla vyšší než reálná cena nemovitostí. Banky postrádaly prostředky. Celá krize z počátku byla jen návrat ekonomiky do svého rovnovážného bodu. Ale jak to, že přerostla do takového rozměru? Odpověď je, z mého pohledu, velmi jednoduchá. Ekonomické teorie očekávají, že se všechny subjekty chovají racionálně. Bohužel tomu tak nikdy nebylo, není a ani nebude. Lidé se chovají velmi neracionálně. A toto neracionální chování dovedlo tuto, ale i jiné krize, do takovýchto rozměrů. Lidé přestali důvěřovat trhu, začali panikařit a zcela ztratili racionální uvažování. Každá špatná zpráva je donutila k tomu, aby své cenné papíry prodávali. Ekonomika se tedy přirozeně vrátila do svého rovnovážného bodu, ale jelikož se jednalo o velký skok, lidé to psychicky neunesli a poslali trhy ještě více dolů. Můžeme předpokládat, že jakmile investoři opět získají důvěru v trh, tak se vše vrátí do normálu. Neříkám tím ale, že například ceny akcií dosáhnout opět stejné hodnoty, jako před krizí. Tento návrat bude jistě nějako dobu trvat. Lze to vysvětlit i tím, že investoři budou důvěru v trh získávat postupně, nikoliv skokově.

Jakou roli sehrává stát

Osobně se domnívám, že za tuto krizi může s velké části právě stát. První důvod je, že americká administrativa podporovala možnost, aby hypotéku získali i občané, kteří by nedostali ani úvěr na nábytek. Druhým faktem je, že stát, jakožto nejvyšší dozorový orgán, selhal. A posledním důvodem, proč se domnívám, že stát přispívá k této finanční krizi je, že se nyní snaží na všechny strany rozhlašovat, že krize není tak velká, že neohrožuje investory, atp. Lije do ekonomiky finanční prostředky daňových poplatníků a všelijak se snaží krizi zastavit. Neuvědomuje si ale, že svým konáním právě naopak potvrzuje závažnost krize, znejišťuje občany a posílá tak trhy a potažmo ekonomiku dolů. Netvrdím, že by si měl stát hrát na mrtvého brouka, ale rozhodně ekonomice nepomáhá, když okázale dává najevo, že není vše úplně v pořádku a skoro panicky všechny utvrzuje o velikosti krize.

Ukažme si to na příkladě Spojených států amerických a České republiky. V USA se o krizi stále mluví, mluví o ní hlavní představitelé státu, pumpují do ekonomiky peníze a dokonce prezident Bush bouchá pěstí do stolu, když chce, aby byl schválen jeho záchranný plán. Občané ve státech jsou vystresovaní a trhy se stále propadají.

V ČR se naopak otevřeně o krizi na vládní úrovni moc nemluví, politici se k ní skoro nevyjadřují a celá situace se jeví způsobem, jakože krize je mimo hranice našeho území a u nás je vše v relativním pořádku. Ministr financí Kalousek říká, že se pouze zpomalí tempo růstu ekonomiky, ale v podstatě se jedná jen o jakési zahájení normálního růstu, jelikož dosud byl růst české ekonomiky nadprůměrně vysoký. Češi se zdají být docela v klidu, možná mírně utlumují spotřebu, ale nejedná se o nějaké velké šoky. Burza se sice také propadá, ale rozhodně v úplně jiném měřítku než je tomu v Americe.

Z tohoto pohledu se tedy zdá lepší o krizi dát vědět, ale příliš ji nemedializovat.

Jak to dopadne

Těžko v této chvíli odhadovat jak vše skončí a zřejmě by se to rovnalo věštění z křišťálové koule. Krizi však můžeme vnímat jako ozdravení trhu. Slabí a špatní hráči z trhu zmizí nebo už zmizeli a silné, kvalitní a perspektivní firmy zůstanou. Jistě se dočkáme opět rostoucích trhů, které přinesou další vysoké zisky. A s jistotou můžeme také konstatovat, že po této krizi přijdou další krize, ať menší či takovýchto rozměrů.

Ekonomika si totiž žije svým životem, a i když jsme její součástí, můžeme ji jen drobně směrovat.