sobota 10. listopadu 2012

Pravidla pro život generála Davida Petraeuse


Předkládám 12 pravidel generála Davida Petraeuse, bývalého šéfa americké CIA, jenž jsme si dovolil modifikovat na podnikatelské prostředí.



  1. Berte svůj osobní výkon vážně. Pokud vám stačí, že jste průměrní, tak bude i váš tým průměrný.
  2. Vůdce musí poskytnout vizi. Ta musí být jasná a dosažitelná. Lídr musí oznámit tuto vizi v celé organizaci a i dalším zúčastněným stranám.
  3. Lídr musí dodávat týmu energii. Nesmí brát svému kolektivu nadšení.
  4. Z každého pravidla je možná výjimka a na vedoucím je, aby tyto výjimky stanovil a především vysvětlil, proč tak učinil.
  5. Všichni děláme chyby. Klíčem k úspěchu je rozpoznat tyto chyby a přiznat si je. Musíme se z nich poučit a zabránit tomu, abychom je udělali znovu.
  6. Buďte pokorní. Poslouchejte a učte se.
  7. Buďte týmový hráč. Prohry i triumfy jsou celého týmu. Přijměte svůj díl na obou.
  8. Mějte otevřenou mysl. Pokud stále odmítáte nové myšlenky, nejsou možná špatné tyto myšlenky, ale vaše myšlení. Někdy totiž může být nejlepší nápad od nejníže postaveného člověka ve vaší firmě.
  9. Lídr by měl být přemýšlivý, ale i rozhodný. Poslechněte si informace od podřízených, vyhodnoťte další postup a rozhodněte se. Zažijete chvíle, kdy všichni vaši podřízení budou očekávat vaše rozhodnutí. Buďte na to připraveni. „Někdy je nejlepším tahem odvážný krok.“
  10. Zůstaňte fit. Fyzická zdatnost je nezbytná pro vaši duševní kondici.
  11. Lepší než malá konkurence je velká konkurence. Dejte vyniknout talentu vašich podřízených tím, že je vystavíte konkurenci.
  12. Každý ve vašem týmu je důležitý. Vštěpujte členů vašeho týmu pocit sebevědomí, aby každý věděl, že v daném čase, může být ve firmě tím nejdůležitějším.

sobota 11. října 2008

Fair Trade z pohledu nezkušeného ekonoma

Fair Trade je poslední dobou diskutované téma a pomalu se dostává i do podvědomí lidí žijících v České republice. Pro ty, kteří vůbec netuší, o co jde, jej na začátek v krátkosti představím.

Co je to Fair TradeFair

Trade, česky spravedlivý obchod, je iniciativa, která vychází z myšlenky pomoci rozvojovým zemím vymanit se vlastními silami z bludného kruhu chudoby. Organizace zaštiťující Fair Trade stanovuje podmínky, jak pro producenty, tak i pro obchodníky. Tyto požadavky jsou závazné a je přísně kontrolováno jejich dodržování.

„Jedná se o způsob obchodování, jehož cílem je v první řadě podpořit malé výrobce a zemědělce z rozvojových zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky tak, aby se dokázali uživit vlastní prací, která je v souladu s ekologicky šetrným a sociálně ohleduplným přístupem.“ 1

Mezi hlavní antecedence spravedlivého obchodu tedy patří: zákaz dětské práce, ekologická šetrnost výroby, výkupní cena zaručující rozvoj producentů a další.

Co tedy může očekávat spotřebitel, pokud si koupí nějaký výrobek s označením Fair Trade?

Především je to stále dokola zmiňovaná skutečnost, že na výrobě produktu se nepodílí děti. Možná se vám to zdá jako naprosto samozřejmý fakt, ale bohužel pokud si koupíte například čokoládu, tak je velmi pravděpodobné, že se na vzniku (ať už v jakékoliv fázi) podílelo nějaké nezletilé dítě. Pokud si Fair Trade produkt koupíte, je dosti možné, že bude takzvaně BIO, tedy jeho výroba byla ohleduplná k životnímu prostředí a spotřebitel se nemusí bát, že při konzumaci či užívání takovéhoto výrobku by přišel do styku s nějakými chemickými látkami. Právě v rozvojových zemích je to palčivý problém. V důsledku nízkých výkupních cen jsou pěstitelé nuceni co nejvíce zvyšovat produkci, a proto například užívají nadměrné hnojení. Bohužel tento přístup vede i k tomu, že na takto „zamořené“ půdě v dalších letech nelze již nic pěstovat a jsou káceny pralesy, aby zemědělci měli půdu a z ní plynoucí obživu.

Jak předejít tedy tomu, aby děti pracovaly na polích a místo toho navštěvovaly školu, a aby zemědělci přehnaně nepožívali chemické prostředky při pěstování? Velmi těžká otázka, nicméně skupina lidí přišla s projektem Fair Trade. Nabídla zemědělcům v rozvojových zemích, že od nich plodiny vykoupí za takovou cenu, která pokryje náklady na pěstování a ještě bude natolik vysoká, že postačí na rozvoj místní komunity. Cena tedy není určená trhem, nýbrž zástupci Fair Trade.

Proč to ekonomům vadí?

A zde je asi hlavní problém, který vadí ekonomům. Musím říci, že mě velmi fascinuje omezenost některých lidí. Myslím tím omezenost v rámci ekonomické teorie. Ekonomové, rozumějme teď ti opravdový, co se vyznají ve všech teoriích, říkají, že cenu by měl stanovit trhu, že Fair Price potlačuje funkci trhu, že pokud producenti, zemědělci, nejsou schopni vyrábět něco tak, aby mohli konkurovat na trhu, měli by se přeorientovat na jiný produkt, který budou moci vyrobit nejlevněji, resp. konkurenceschopně.

Jenže svět je trošku složitější než ekonomické modely. Již v prvním ročníku na vysoké škole ekonomického typu se žák dozví, že se ekonomové ve svých teoriích musí abstrahovat od mnoha faktorů. Proto se učí o dvousektorové, třísektorové, čtyřsektorové ekonomice. Ale naprosto opomíjí faktory typu solidarita, lidskost, pomoc. Zlaté pravidlo je maximalizace zisku/užitku. Musím si tedy pokládat otázku: „Jde opravdu jen o to, abychom měli maximální zisk nebo užitek“? Dost možná, ale mají opravdu maximální zisk i pěstitelé, kteří žijí v zemi třetího světa? No samozřejmě, že ne. A není to dáno tím, že by nedokázali vyprodukovat komodity za konkurenceschopnou cenu, nýbrž tím, že nejsou natolik silní, aby si mohli o přiměřenou cenu říci, a toho právě nákupčí využívají.

Myslím si, že ekonomická teorie je užitečná k pochopení základních principů trhu, ale nemůžeme ji aplikovat do praxe bez potřebných modifikací. Mimo to shledávám velkou mezeru v argumentaci některých ekonomů, kteří odsuzují Fair Trade. Osobně by mě zajímalo, jak by vysvětlili, že výrobky s označením Fair Trade jsou na trhu prodávány a poptávka po nich roste. A to i dokonce tehdy, když je cena vyšší.

Ukažme si to opět na příkladu s čokoládou. Máme farmářské družstvo Kuapa Kokoo z Ghany, které funguje jak Fair Trade. Toto družstvo prodá svou produkci za Fair Price (velmi zjednodušeně řečeno) a získá tak prostředky, za které pokryje své náklady na produkci a může investovat do svého rozvoje. Potom si představme jiné družstvo, které není do Fair Trade zařazeno. To prodá svou produkci za „tržní“ cenu, která může být i pod náklady na produkci.

Z družstva Kuapa Kokoo se k nám dostane čokoláda, které stojí cca 60 Kč. Z kakaových bobů z družstva, které není zařazené do spravedlivého obchodu, máme možnost zakoupit čokoládu zhruba za 20 Kč. Jak je možné, že lidé koupí čokoládu i za 60 Kč, když je na trhu čokoláda za 20 Kč? A spotřebitelé čokoládu Fair Trade skutečně kupují, jelikož jinak by Fair Trade neexistoval (nejsem zase tak naivní, že kdyby prodej Fair Trade výrobků nepřinášel alespoň malinký zisk, někdo by se tímto obchodem zaobíral). Poptávka po Fair Trade výrobcích zde reálně existuje, můžeme dokonce konstatovat, že se zvětšuje (například tyto výrobky můžeme už nalézt v celorepublikové síti drogérií DM). Je to dáno tím, že lidé si uvědomují nutnost být nějakým způsobem solidární k chudým zemím a proto raději nebudou maximalizovat svůj užitek? Nebo užitek nevnímají jako hodnotu peněz, ale i jako vnitřní pocit? Pokud bychom tedy připustili, že nám přináší užitek i pocit sounáležitosti s lidmi v ekonomicky nevyspělých zemích, potom v tomto případě lze konstatovat, že koupí produktu Fair Trade maximalizujeme svůj užitek, ovšem za vyšší cenu.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále nevidím rozpor ekonomické teorie s myšlenkou Fair Trade. Je pravdou, že cena, za kterou jsou produkty vykupovány od pěstitelů nebo výrobců není tržní, nicméně tato cena je akceptována spotřebiteli a tudíž usužuji, že je v pořádku.

Co vše můžeme nalézt jako Fair Trade?

Pod známkou Fair Trade můžeme naleznout například „kávu, čaj, kakao, čokoládu a další cukrovinky, třtinový cukr, banány, sušené ovoce, ořechy, ovocné šťávy, med, rýži, žvýkačky a další potraviny. Významnou součástí Fair Trade nabídky, která však nenese ochrannou známku Fair Trade, jsou umělecké a řemeslné výrobky – keramika, sklo, textil, šperky, hudební nástroje, hračky, doplňky do domácnosti, koberce a mnoho dalšího.“ 2

Osobně jsem měl možnost ochutnat čokoládu se známkou Fair Trade a přiznám se, že tak dokonalou chuť čokolády jsem snad v životě nezažil. Ke všemu jsem ji jedl s myšlenkou, že někde v domečku u kakaové plantáže sedí spokojená rodinka a zpívá si písničky, směje se a je šťastná.

Tak co? Máte chuť zkusit Fair Trade?

1. Společnost pro Fair Trade Co je Fair Trade? Co je cílem Fair Trade? URL: http://www.fairtrade.cz/index.php?clanek=271
2. Společnost pro Fair Trade Co je Fair Trade? Fair Trade výrobky a výrobci URL: http://www.fairtrade.cz/index.php?clanek=26

čtvrtek 9. října 2008

Můj komentář k finanční krizi

O finanční krizi toho bylo napsáno už mnoho a může se zdát, že další článek je zbytečný. Avšak neodpustím si malou úvahu nad vzniklou situací.

Jak to začalo

Jak jistě víte, finanční krize „vznikla“ ve Spojených státech amerických. Příčinou krize byly velmi nízké úrokové sazby v letech 2003 a 2004. Díky nim zlevnily hypotéky, což byl i požadavek vlády Williama Jeffersona Clintona (neboli Billa Clintona), který prosazoval, že každá rodina může mít svůj vlastní dům. Také banky díky vidině velkých zisků z hypotečních úvěrů začaly půjčovat i takovým lidem, u kterých nebylo zcela jasné, zda budou mít na splácení úvěru. Takto situace přerostla až do takového rozměru, že v letech 2005 a 2006 se při poskytování hypoték falšovaly podklady pro jejich schválení. Ceny nemovitostí vzhledem k vysoké poptávce rostly a celá „bublina“ nabývala na rozměru.

Na tyto nebonitní hypotéky se navázaly na pákové nástroje, tzv. ABX, které dostaly vysoký rating od agentur. I díky tomuto dobrému ratingu banky, pojišťovny, penzijní fondy a jiné finanční instituce nakupovaly do svých portfolií nelikvidní ABX.

V roce 2006 se úrokové sazby zvyšují a stejně tak roste i cena ropy. Na povrch začínají vyplouvat problémy se splácením hypoték. Lidé, kteří by nikdy na hypotéku nedosáhli, nyní neměli na splácení těchto úvěrů a banky zabavují domy. O problému se dozvídá i trh a každý kdo vlastnil ABX se jich snaží zbavit. Po chvíli se ABX stávají neobchodovatelnými a fondy, aby získaly prostředky, jsou nuceny prodávat své likvidní aktiva (akce, dluhopisy, …). Tato skutečnost se projevuje na faktickém poklesu kurzů fondů. Ceny nemovitostí klesají a hypotéční úvěry již nejsou plně kryty touto cenou.

Na trhu se objevuje nejistota, stává se velmi volatilním a každá špatná zpráva způsobuje pád. Slabí hráči jsou nuceni odejít.

Kdo selhal?

Je tedy otázkou, kde se stala chyba, kdo selhal, kdo by měl nést odpovědnost. Bohužel nikdo na ni nezná a zřejmě ani nemůže znát odpověď. Jednalo se o souběh několika různých skutečností, které ruku v ruce vedly k nejhorší finanční krizi po roce 1929. Nízké úroky, snížení požadavků bank na žadatele o úvěr, chybný rating ABX, malá obezřetnost fondů, které je do svých portfolií zařadily, tlak americké administrativy na banky, aby poskytovaly více hypotečních úvěrů, možná i nedostatečná kontrola státu a další faktory. Pokud máme označit viníky, tak bychom museli ukázat na občany, kteří se zachovali neracionálně a zadlužili se, i když zřejmě tušili, že splácení takovýchto úvěrů jim bude činit potíže. Dalšími viníky jsou banky, které peníze svých klientů půjčovaly na takové projekty, které nebyly zcela zajištěny, dále stát, který svými intervencemi nafouknul ceny na nemovitostním trhu, ratingové společnosti, jelikož udělily vysoké hodnocení špatným cenným papírům a dalo by se pokračovat dále.

Selhal trh?

Toto je velmi složitá otázka. Já osobně se nedomnívám, že selhal trh jako takový, právě naopak. Krize, kterou nyní zažíváme je ozdravným procesem, jenž je samovolně vyvolán trhem. Redukce je způsobena umělým nadsazování cen a to nejen nemovitostí v USA. Kdyby hypotéku nedostaly subjekty, které si ji nemohou dovolit, tak by nikdy nevznikl poptávkový tlak na nemovitostním trhu a ceny by se vyvíjely přirozeně. Zde jsme však byli svědky toho, že díky nízkým úrokům a sníženým požadavkům na žadatele o úvěr prudce vzrostla poptávka, což samozřejmě muselo vést ke zvýšení ceny. Vzrostla-li cena nemovitostí, banky byly nuceny půjčovat větší obnosy a cena se stále šplhala nahoru. Jakmile se však ukázalo, že nebonitní dlužníci nemohou splácet své závazky, byly jim nemovitosti zabaveny a nabídnuty k prodeji. Samozřejmě těchto nebonitních klientů nebylo málo, a tudíž vznikl převis nabídky nad poptávkou. Cena nemovitostí začala klesat a najednou hodnota hypotéčního úvěru byla vyšší než reálná cena nemovitostí. Banky postrádaly prostředky. Celá krize z počátku byla jen návrat ekonomiky do svého rovnovážného bodu. Ale jak to, že přerostla do takového rozměru? Odpověď je, z mého pohledu, velmi jednoduchá. Ekonomické teorie očekávají, že se všechny subjekty chovají racionálně. Bohužel tomu tak nikdy nebylo, není a ani nebude. Lidé se chovají velmi neracionálně. A toto neracionální chování dovedlo tuto, ale i jiné krize, do takovýchto rozměrů. Lidé přestali důvěřovat trhu, začali panikařit a zcela ztratili racionální uvažování. Každá špatná zpráva je donutila k tomu, aby své cenné papíry prodávali. Ekonomika se tedy přirozeně vrátila do svého rovnovážného bodu, ale jelikož se jednalo o velký skok, lidé to psychicky neunesli a poslali trhy ještě více dolů. Můžeme předpokládat, že jakmile investoři opět získají důvěru v trh, tak se vše vrátí do normálu. Neříkám tím ale, že například ceny akcií dosáhnout opět stejné hodnoty, jako před krizí. Tento návrat bude jistě nějako dobu trvat. Lze to vysvětlit i tím, že investoři budou důvěru v trh získávat postupně, nikoliv skokově.

Jakou roli sehrává stát

Osobně se domnívám, že za tuto krizi může s velké části právě stát. První důvod je, že americká administrativa podporovala možnost, aby hypotéku získali i občané, kteří by nedostali ani úvěr na nábytek. Druhým faktem je, že stát, jakožto nejvyšší dozorový orgán, selhal. A posledním důvodem, proč se domnívám, že stát přispívá k této finanční krizi je, že se nyní snaží na všechny strany rozhlašovat, že krize není tak velká, že neohrožuje investory, atp. Lije do ekonomiky finanční prostředky daňových poplatníků a všelijak se snaží krizi zastavit. Neuvědomuje si ale, že svým konáním právě naopak potvrzuje závažnost krize, znejišťuje občany a posílá tak trhy a potažmo ekonomiku dolů. Netvrdím, že by si měl stát hrát na mrtvého brouka, ale rozhodně ekonomice nepomáhá, když okázale dává najevo, že není vše úplně v pořádku a skoro panicky všechny utvrzuje o velikosti krize.

Ukažme si to na příkladě Spojených států amerických a České republiky. V USA se o krizi stále mluví, mluví o ní hlavní představitelé státu, pumpují do ekonomiky peníze a dokonce prezident Bush bouchá pěstí do stolu, když chce, aby byl schválen jeho záchranný plán. Občané ve státech jsou vystresovaní a trhy se stále propadají.

V ČR se naopak otevřeně o krizi na vládní úrovni moc nemluví, politici se k ní skoro nevyjadřují a celá situace se jeví způsobem, jakože krize je mimo hranice našeho území a u nás je vše v relativním pořádku. Ministr financí Kalousek říká, že se pouze zpomalí tempo růstu ekonomiky, ale v podstatě se jedná jen o jakési zahájení normálního růstu, jelikož dosud byl růst české ekonomiky nadprůměrně vysoký. Češi se zdají být docela v klidu, možná mírně utlumují spotřebu, ale nejedná se o nějaké velké šoky. Burza se sice také propadá, ale rozhodně v úplně jiném měřítku než je tomu v Americe.

Z tohoto pohledu se tedy zdá lepší o krizi dát vědět, ale příliš ji nemedializovat.

Jak to dopadne

Těžko v této chvíli odhadovat jak vše skončí a zřejmě by se to rovnalo věštění z křišťálové koule. Krizi však můžeme vnímat jako ozdravení trhu. Slabí a špatní hráči z trhu zmizí nebo už zmizeli a silné, kvalitní a perspektivní firmy zůstanou. Jistě se dočkáme opět rostoucích trhů, které přinesou další vysoké zisky. A s jistotou můžeme také konstatovat, že po této krizi přijdou další krize, ať menší či takovýchto rozměrů.

Ekonomika si totiž žije svým životem, a i když jsme její součástí, můžeme ji jen drobně směrovat.

pátek 2. května 2008

Jak si nenechat "prožrat" své úspory?

Je to až k nevíře, jak mohou dopadnout celoživotní úspory. Například indického obchodníka Dvariku Prasáda o ně připravili termiti. Zamořili totiž banku a dostali se i do bezpečnostní schránky, v níž měl Ind bankovky a cenné papíry uloženy. Chcete dopadnout jako Ind?!

Prasád je teď zničený a neví, co dělat, protože ve schránce byly veškeré peníze, které si spořil na stáří. V bankovkách to bylo 450 000 rupií (175 tis. korun) a v cenných papírech asi polovina této částky. Byly tam rovněž zlaté a stříbrné šperky. Schránku měl uloženou v bance, avšak ta odmítla nést za tuto skutečnost odpovědnost.

Když koncem letošního ledna skříňku otevřel, našel v ní především hodně prachu po všekazech, zbytky bankovek a proděravělé cenné papíry. Termiti prý neušetřili ani šperky, které pozbyly lesku.

Může se něco podobného stát i v českých poměrech? Musíme konstatovat, že čeští investoři jsou spíše konzervativní, a pro své investice hledají spíše malé riziko. Nejvíce Češi ukládají své finanční prostředky do stavebního spoření, penzijních připojištění a životního pojištění.

Pokud bychom se podívali na statistiky, tak se odhaduje, že v roce 2005 držely domácnosti 50,5 mld. Kč doma. Tuto částku by tedy mohl škůdce v klidu zkonzumovat. Ale nejen termiti či jiný hmyz jsou pro naše úspory, které leží doma (ať už pod polštářem nebo někde v kredenci) nebezpečím. V březnu 2008 byla inflace na úrovni 7,1 %. V našich podmínkách se tedy nemusíme až tak moc bát toho, že peníze, které spoříme velkou část našeho života, se změní v prach, díky působení hmyzích nepřátel, ale spíše se změní v bezcenné papíry díky inflaci.
Jak tedy předejít znehodnocení úspor?

Není jednoduché odpovědět na tuto otázku, ale můžeme si alespoň ukázat cestu, po které se vydat.

Naše peníze můžeme uložit například na některý z termínovaných účtů, ale zde neočekávejme, že se inflaci ubráníme. Průměrná úroková sazba termínovaných či spořících účtu je někde kolem 3 % p. a.

Další možností je již zmiňované stavební spoření, penzijní připojištění, životní pojištění. Produkty jsou výhodné, především pokud využijeme plně možnou podporu státu, jako jsou státní příspěvky či odpočty daní. Nad tento rámec bychom se taky moc „škůdci“ neubránili.

Graf 1: Vklady obyvatelstva u stavebních spořitelen (v mil. korun)

Vklady obyvatelstva u stavebních spořitelen (v mil. korun)

Zdroj: ČSÚ


Lépe nám se znehodnocení úspor mohou pomoci podílové fondy. Ale i zde je zhodnocení do značné míry závislé na ochotě investora podstoupit riziko. Podle průzkumu společnosti Factum Invenio z loňského června do podílových, včetně zajištěných, fondů investuje pouze 4,7 % české populace. O možnosti investovat své peníze prostřednictvím nákupu podílu ve fondech ví jen necelá polovina obyvatel. Nejčastějším důvodem, proč Češi, kteří o podílových fondech ví, do nich peníze neinvestují, je prý nedostatek volných finančních prostředků. Můžeme však pozorovat, že v poslední době je o tento druh investic čím dál, tím větší zájem.

Graf 2: Vývoj úspor českých domácností (v mld. korun)

Vývoj úspor českých domácností (v mld. korun)

Zdroj: ČSÚ


V neposlední řadě můžeme využít i možnosti přímého investování do akcií nebo certifikátů. Zde je však potřeba mít znalosti o trhu a vyšší finanční částku k investování. Tu potřebujeme i v tom případě, pokud se rozhodneme investovat do přímého nákupu nemovitostí.

Doporučení je tedy jasné. Nenechávejte peníze doma, protože pokud vám je nesnědí termiti či jiný hmyz, tak vám je jistě znehodnotí inflace. A jak už to bývá, pokud vám peníze neznehodnotí inflace, tak vám je spapká hmyz

čtvrtek 14. února 2008

Realitní investiční fondy

Také se vám zdá, že jsou poslední dobou vaše investice nestabilní a vaše portfolio přímo křičí po tom, abyste do něj přidali nějakou tu položku, která nekopíruje vývoj cen na finančních a kapitálových trzích? Možností můžou být nemovitostní fondy.

Investice do nemovitostí patří k nejtradičnějším typům investic. Pokud se chceme podílet na vývoji nemovitostního trhu, můžeme do svého portfolia zahrnout nemovitosti, které pořídíme přímo, nebo do nich investovat pomocí cenných papírů nepřímo. My si podrobně představíme nemovitostní fondy. Ale pěkně od začátku.
Proč do nemovitostí neinvestovat přímo?

V cestě k přímé investici do nemovitostí nám stojí několik překážek. Za prvé je to vysoká vstupní investice, kterou si jednotlivec nemůže vždy dovolit. Dalším problémem je časová náročnost na pořízení nemovitostí spojená s nutností komunikace s různými úřady, které jsou při převodu nemovitostí příliš pomalé. S tím přímo souvisí fakt, že vlastnit budovu se rovná vlastnit nelikvidní investici. A v neposlední řadě zde máme i nutnost udržovat nemovitost.

Pokud tedy zvážíme tyto nevýhody, musí nás logicky napadnout, že přímé pořízení nemovitostí není příliš schůdné a raději se vydáme cestou snazší a to investice do některého cenného papíru, jehož cena se odvíjí od nemovitostního trhu.
V takovém případě existují následující možnosti nepřímé investice do nemovitostí:

* REITs (Real Estate Investment Trust, nebo česky realitní investiční společnost, je právní forma podnikání založena za účelem investování do nemovitostí nebo do aktiv s nemovitostmi souvisejícími),
* podílové fondy,
* investiční fondy,
* akcie developerských společností,
* akcie stavebních společností.

Realitní investiční fondy

Nemovitostní fondy jsou subjekty, které vlastní a většinou i aktivně spravují nemovitosti za účelem dlouhodobého a stabilního dosahování zisků a uchování majetku. Fondy jsou určeny individuálním investorům, kteří chtějí získat výhody plynoucí z investice do nemovitostí, ale sami nemovitost nechtějí nebo nemohou vlastnit a spravovat a také investorům, kteří hledají další možnost diverzifikace portfolia (vývoj cen na realitním trhu nekopíruje vývoj cen na finančních a kapitálových trzích).
Výhody realitních investičních fondů

Hlavní výhodou oproti běžným nemovitostem je likvidita. Podílový list velmi snadno a rychle prodáte. Nejste nijak vázáni na rozhodování úřadů.

Investice do nemovitostních fondů jsou schopny poskytovat investorům relativně stabilní výnos (nad úrovní dluhopisových fondů), který přichází z běžných příjmů (nájmů), ale i z případného růstu cen nemovitostí. Nemovitostní fondy (na rozdíl od fondu nemovitostních akcií) jsou charakteristické tím, že vlastní hmatatelná, viditelná a ocenitelná aktiva (nemovitosti).

Investice do podílových listů nemovitostních fondů je vhodným nástrojem diverzifikace investičního portfolia (opět se budu opakovat - vývoj hodnoty nemovitostí obvykle nekopíruje standardní ekonomické cykly). Nemovitá aktiva jsou méně kolísavá a citlivá než jiné investiční tituly (nemovitostní trh je charakterizován dlouhodobými procesy).

V portfoliu je obvykle doporučená váha investic do nemovitostí pro dynamičtější investory 5 % – 15 % a pro konzervativní potom 15 % - 35 %. Investice do nemovitostních fondů by měla mít investiční horizont 5 a více let.

Dle zákona a v rámci zákona stanovených limitů nesmí hodnota pořizované nemovitosti překročit 20 % hodnoty majetku v nemovitostním fondu (pokud ji nelze ocenit výnosovou metodou, nesmí překročit 25 % majetku nemovitostního fondu).
Sektory realitního trhu

V portfoliích nemovitostních fondů můžeme nalézt různé typy budov. Fondy kupují administrativní budovy, industriální stavby, obchodní prostory, rezidenční celky, hotelové komplexy a ostatní (např. brownfield, PPP, infrastruktura, lemure, atd.).
Faktory ovlivňující cenu

Ceny a kapitálové výnosy realitních investičních společností ovlivňuje mnoho faktorů, mezi nimiž jsou například následující.

Cokoliv, co má vliv na poptávku a nabídku nemovitostí. Jako jeden z nejdůležitějších faktorů se uvádí umístění. Charakteristikou realitního trhu je jeho specifičnost. Nákupní středisko v jedné ulici může být velký úspěch, zatímco nákupní středisko o pár set metrů může být neúspěch. Při investování do realitních investičních fondů je vhodné se rozhodovat podle konkrétních investičních projektů.
Dalším faktorem je populace a migrace obyvatelstva. Stěhování národa do měst (například příliv cizinců do Prahy), silné ročníky (ze sedmdesátých let nyní v produktivním věku), oblíbenost skupinami obyvatelstva (movití obyvatelé bývalé ruské federace v Karlových Varech, američtí důchodci na Floridě), atd. mají zásadní vliv na realitní trh.

Vliv úrokových měr se do jisté míry přímo vztahuje ke konkrétním společnostem. Růst úrokových měr jde obvykle ruku v ruce s rostoucí ekonomikou, což je pozitivní prostředí pro nemovitosti. Vysoké úrokové míry jsou dobré pro nemovitostní fondy investující do nájemních celků, jelikož lidé dávají při vysokých úrokových mírách přednost podnájmu než koupi nemovitostí. Na druhé straně ale realitní investiční společnosti mohou využít nízkých úrokových měr pro refinancování a tedy ke zvýšení své ziskovosti.
Některé nemovitostní fondy

Realtia investiční společnost, a. s. - Investičním cílem fondu je zhodnocení vložených prostředků podílníků na základě příjmů založených na provozu, pronájmu a prodeji nemovitostí. Fond se snaží o konzervativní přístup k riziku. Za účelem dosažení investičního cíle kupuje fond nemovitosti a podíly na nemovitostních společnostech. Zisky generované fondem jsou reinvestovány.

REICO investiční společnost České spořitelny, a. s. - Nemovitostní fond má za cíl konzervativní zhodnocení vložených prostředků podílníků, přičemž těžištěm výnosů podílového fondu jsou příjmy z provozu a výstavby kvalitních nemovitostí. Tyto nemovitosti jsou nabývány napřímo nebo nabytím podílů nemovitostní společnosti a společně tvoří portfolio nemovitostního fondu. Zisky generované tímto portfoliem jsou reinvestovány v souladu s investičními cíli tak, aby nebyl snižován jak výnosový potenciál, tak míra bezpečnosti nemovitostního fondu. Nemovitostní fond investuje převážně do nemovitostí a nemovitostních společností na území ČR, ale přítomnost Erste Group v dalších evropských zemích umožňuje snadné a bezpečné rozšíření portfolia i o realitní projekty v těchto zemích. Hodnota účasti nemovitostního fondu v jedné nemovitostní společnosti může tvořit v době pořízení nejvýše 30 % hodnoty majetku nemovitostního fondu. Po dobu přechodného období (tři roky od vzniku fondu) lze využít zákonné možnosti nedodržování těchto limitů. Nejméně 20 a nejvýše 49 % investuje fond do rychle likvidních aktiv.

Conseq realitní otevřený podílový fond - Cílem Conseq realitního otevřeného podílového fondu je dosahovat v dlouhodobém horizontu stabilního zhodnocení svěřených prostředků měřeného v českých korunách, zejména investováním do nemovitostí v České republice a dalších zemích střední a východní Evropy.

pondělí 5. února 2007

Padělané zboží z tržnic aneb noční můra celníků

Domácí | 5. února 2007

Opět policisté zabavili tisíce padělaného zboží na vietnamské tržnici Dragon. Není to ani první ani poslední akce proti asijským tržnicím.

Textil, hudební CD, DVD, cigarety a spousta dalšího zboží je paděláno a prodáváno. Pokud se však nad tím zamyslíme, je jasné, že kdyby padělky nebyly kupovány, nebylo by je komu prodávat a toto zboží by se nevyrábělo.

V roce 2006 Celní správa České republiky zabavila v celním řízení a na tržnicích zboží v hodnotě 1 454 314 387,-- korun českých. Je to nepředstavitelná částka! Samozřejmě největší hodnotu z této částky tvoří oblečení a obuv. Dále se na tržnicích můžeme setkat s padělky parfémů a kosmetiky, CD, DVD, MC, s nebezpečnými elektronickými přístroji a součástkami. Taky hračky, hodiny a bižuterie jsou Celní správou ČR zabavovány. Částka zabaveného zboží však v sobě obsahuje i potraviny, které z nějakého důvodu nebyly pro náš trh vhodné, stejně tak jako léky a doplňky výživy.

Otázka však není, proč jsou tyto výrobky na našem trhu, ale proč je my kupujeme. Myslím si, že může být více důvodů. I když se životní úroveň v České republice zvyšuje a můžeme říci, že již není takový problém koupit si zboží s originální značkou, stále zůstává skupina lidí s nízkými příjmy. Pro tyto lidi je zboží s padělanou značkou alternativou, kterou musí využít. Další skupina lidí, které tyto výrobky kupuje, jsou lidí „šetřílci“. Možná existují další důvody, proč někdo kupuje toto zboží.

Pokud celní správa zabaví nějaké zboží, musí s ním patřičně naložit. Zde však spatřuji velký problém. Zboží s neoprávněně umístěnou značkou (teda padělek) musí být zničeno, nebo pokud je značka odstranitelná, může s ním být naloženo po jejím odstranění jinak. Zabavené zboží s odstraněnou značkou může být použito třeba na charitativní účely. Bohužel především oblečení a obuv, které by mohly být na tyto účely použity, mají většinou značku neodstranitelnou, a tedy musí být zničeno. Samozřejmě je to velké „plýtvání“. Bohužel tím, že by takové zboží bylo dáno byť na charitu, neřešilo by to problém s paděláním. Padělek by byl pořád v oběhu, jen by jeho nositel byl někdo jiný.

Dalším velkým problém je, že dovoz levných výrobků, které jsou padělky, bere práci lidem u nás. Především pak malým obchodníkům s oděvy a obuví, a také výrobcům textilních výrobků. Dnes se již těžko setkáme s obchodem s oděvy, které by vlastnil živnostních.

Padělání jakéhokoliv výrobku je obohacování se na zásluze jiných. Je tedy v pořádku, že jsou prováděny kontroly a toto zboží je zabavováno. Samozřejmě výrobky prodávané na tržnicích za nižší ceny, můžou být nadále prodávány, avšak bez přítomnosti prvků, které jsou ochrannou známkou jiných společností.

neděle 4. února 2007

Americká základna na našem území aneb „už zase“?!

Domácí | 4. února 2007

V poslední době je velmi žhavým tématem, které rozděluje naši zemi na dva tábory, stavba americké základny na území České republiky. Nedalo mi to a i já jsem se chtěl k tomuto tématu vyjádřit.

Pokud bych měl vyslovit svůj postoj k tomuto tématu, má odpověď by byla jednoznačně NE! Ale dovolte mi, abych tento svůj názor opodstatnil.

Samozřejmě já neříkám, že tento „radar“ a vše s ním spojené by neměl nějaké výhody pro naši malinkou zemičku. Američtí vojáci by nám přinesli jistě spoustu peněz. Tyto peníze by získávali různé obchodní subjekty, tedy jak malí živnostníci, tak i velké firmy. Samozřejmě by na základně nalezlo své pracovní uplatnění i několik (dovolím si říct) desítek lidí (tedy opět „americké dolary“ pro Česko). Možná by nám USA zrušilo víza na své území a celkově by se k nám stavělo jinak (avšak to nám nikdo nezaručí!). Tímto bych však svůj výčet uzavřel, i když nemusí být konečný a úplný.

Bohužel je tu i odvrácená stránka věci. Musím zmínit bezpečnostní rizika, která se základnou nutně přijdou. Ve 21. století je nutné se zaměřovat na jiné priority, které lidstvo trápí než na nějaké „vojenské hračky“. Upřímně si nemyslím, že by v této době chtěly státy jako takové zahájit válku mezi sebou a i kdyby ji zahájili, tak by to byl konec celého lidstva. Nedovedu si totiž dost dobře představit, jak jinak by dopadla tzv. „atomová válka“. A nějaká základna by válku nezastavila, neodvrátila ani nevyřešila. Mimo to větším problémem je válka s teroristy. Jenže ti žádnou mezikontinentální střelu (proti které by základna měla být postavena) nemají. Pak je tu ještě jeden fakt, který je velmi zarážející. Kdyby nějaká válka byla, chce se Česká republika do takovéto války aktivně zapojit a počítá s rizikem, že právě radar na jejím území bude jako jeden z prvních cílů na seznamu nepřátelské strany? Upřímně si myslím, že přes 10 miliónů obyvatel této republiky odmítá jakýkoliv válečný konflikt, natož pak ten, který by se dotkl jejího vlastního území. Z mého pohledu jde však o to, že pokud by se někdy v budoucnu představitelé USA (říkám schválně představitelé a ne lid USA!) rozhodli, že zahájí nebo vstoupí do nějakého válečného konfliktu, my, občané České republiky, toto rozhodnutí budeme muset akceptovat a ve své podstatě se přidat na stranu USA a to pokud zde bude jakýkoliv americký vojenský objekt. Tím však ztrácíme svobodné rozhodování v určité části zahraničně - bezpečnostní politiky. Nebezpečí, které vyplývá z tohoto objektu, se projevuje již dnes, a to ještě není ani rozhodnuto o tom, zda bude základna u nás postavena. Můžeme to pozorovat na reakci Ruska. To ústy svého prezidenta proneslo, že jakékoliv americké objekty na území střední Evropy budou následovány potřebnými opařeními. Takže podle mého bude někde na území Ruské federace umístěna základna, na které budou vojenské střely, které míří na americké základny (ať na našem nebo třeba Polském území).

A já se tedy ptám:

Opravdu chceme, aby byla naše země vtažena do vojenské politiky USA?

Opravdu chceme, aby na našem vlastním území byly přítomny jiné vojska (UŽ ZASE!)?

Opravdu chceme být na seznamu prvních zemí útoku?

Opravdu chceme být na seznamu zemí, které chtějí napadnout teroristé?

Opravdu chceme, aby na naši zemi byly namířeny rakety, a je možné, že nejen ruské?

Opravdu chceme americké peníze, tak moc?

Opravdu chceme hledat práci tam, kde můžeme být v sekundě mrtví?

Opravdu chceme zrušit víza za to vše, co jsem uvedl? Určitě je i jiný způsob!

Já i s vědomím ekonomických a politických výhod a s vědomím, že zde jednou budou žít mé děti, říkám jasné NE!